45° západní délky, 73° severní šířky

561

Montreal je rozmanité město na ostrově obklopeném veletokem Svatého Vavřince. Město, které jsem se naučila mít velmi ráda – a to i přes každoroční dlouhé období třeskutých mrazů a hlubokých závějí špinavého, prosoleného městského sněhu.

 

 

Je městem Nového světa s nedávnými dějinami, jehož ráz spoluvytvářejí četné kulturní komunity. Jeho mnohotvárnost je tím výraznější, že narozdíl od svých jižních sousedů Kanaďané nevěří v kulturní asimilaci, ale naopak v multikulturalismus. Mí noví přátelé se proto hrdě označují za Armény, Italy, Filipínce nebo Egypťany, přestože se až na výjimky narodili tady, v některé z univerzitních nemocnic podél ulice Côte-des-Neiges.

 

 

Když jsem se do Montrealu před třemi roky stěhovala, myslela jsem si, že přijedu do dvojjazyčného města. Nic ale nemůže být dál od skutečnosti. Přestože mateřštinou většiny obyvatel Montrealu je francouzština a přes 300 tisíc Montrealanů za svůj první jazyk prohlašuje angličtinu (zato třetina Montrealanů anglicky nerozumí), více než půl milionu uvádí jiné jazyky: arabštinu, hebrejštinu, čínštinu, italštinu, portugalštinu… Tato jazyková a kulturní různorodost se dává poznat ve vizuální kultuře vůbec – od výjimečně eklektické montrealské architektury až po písmenka ve veřejném a kvaziveřejném prostoru. A tak při několikaminutové procházce v centru po ulici Svaté Kateřiny minete nápisy v latince a cyrilici i v hebrejském a arabském písmu nebo v některém z řady písem japonských či čínských. Pokud budete mít štěstí, uvidíte i „Quaniujaaqpait“ – překrásné kudrnaté slabikové písmo prvotních národů z oblasti severního Quebeku a Nunavutu.

 

 

Sledovat vliv kulturních a socioekonomických rozdílů na užití písma je v Montrealu nesmírně zajímavé. Snad mne nikdo nenařkne z buranského zobecňování a zjednodušování, když podotknu, že retroalsaské písmo typické pro drahé lahůdkářské obchody na ulici Laurier rozhodně nenajdete v anglofonním okrsku Westmount, ba ani podél ulic Svatého Huberta nebo Wellingtonu, kde z každé výkladní skříně křičí ručně psaný a kreslený plakát, často v několika neonových barvách najednou. Způsobné až konzervativní písmo nového orientačního systému Podzemního města (30 km podzemních pěších cest, které spojují 10 stanic metra, dvě univerzity, několik obchodních domů a více než 40 kin a divadel) je velmi odlišné od skriptového písma, kterým se turistům snaží usnadnit orientaci kulturní a obchodní středisko Bonsecours ve Starém přístavu.

 

 

Vizuální roztříštěnost je rovněž důsledkem mnohaúrovňové veřejné správy: vývěsky a popisky tu ve stejném prostoru umisťují orgány federální (dvojjazyčně), provinční (francouzsky), městské a okrskové (francouzsky nebo anglicky). Na jedné ceduli tu často uvidíte sdělení federální správy mostů a provinční správy dálnic, každé se svým logem a ve svém písmu. Dokonce i cedule s názvy ulic, spadající do správy městských okrsků, se liší od čtvrti k čtvrti. Outremont má cedule oválné, v Plateau jsou uliční názvy vysazeny jen v kapitálkách do obdélníkového formátu, některé okrsky mají cedule mnohotvaré se „zobáčkem“ pro údaj o tom, zda se nacházíte na východě nebo západě od ulice Svatého Vavřince, která město pomyslně rozděluje. Do některých uličních cedulí je vtělena část celoměstského loga, červená růžice. Orientační čísla jsou tu zcela volnou doménou – pro mne bylo těžké zvyknout si, že dům od domu je popisné číslo jiné, často pojaté jako součást celkového „designu“ instituce, společnosti nebo obchodu.

 

 

Tato bláznivá různorodost Montrealu je jednou z mnoha věcí, které jsem si na něm tolik oblíbila. Přiznávám však, že trvalo určitou dobu, než jsem přestala vidět chaos a začala vnímat systém.