Osm století lomených písem: malý historický přehled

1197

Je švabach totéž co fraktura? Kdy a proč Češi opustili lomená písma a začali tisknout antikvou? Může pologramotný panovník reformovat písmo? A může ho Hitler zrušit? Na tyto a podobné otázky najdete odpovědi v malém průvodci po světě lomených písem, která sice mají jak v tradiční české písmové klasifikaci (Jan Solpera), tak i v mezinárodní klasifikaci ATypI vlastní kategorii, jsou však dnes většinou vnímána jen jako písma kuriózní, archaická, nečitelná a zcela nepoužitelná pro moderní typografii. Z historického pohledu jsou lomená, v gotice zrozená písma svým způsobem slepou vývojovou větví: s nástupem renesance se písmo vrátilo k antickým kořenům, lomená písma byla doménou pouze zemí pod kulturním vlivem německé říše.

 

Kořeny

Když byl Řím vypleněn barbary a říše západořímská zanikla, zůstalo latinské písmo (majuskulové a knižní nápisy i římská kurziva) během raného středověku v užívání, zároveň však podléhalo nejrůznějším modifikacím a vlivům ze strany irské a anglosaské kaligrafie. Latinské písmo postupně ztrácelo na univerzálnosti a čitelnosti až do zásahu Karla Velikého (vládl 768–814), který inicioval reformu písma a dal vzniknout tzv. karolinské minuskuli, písmu, které mělo být dobře čitelné, úsporné a rychlé při psaní. (Paradoxní je, že podle některých historiků se Karel Veliký přes několikaleté úsilí sám psát nenaučil.) V době karolinské renesance se rýsují základní rysy evropského písma fungující dodnes: užívání majuskulí a minuskulí, rozlišení znaků se střední výškou a znaků s horními nebo dolními dotahy, opakování stejných stavebních prvků, které dává písmu ráz (oblouky, poměr silných a slabých tahů ap.).

 


Vrcholná románská forma karolínské minuskuly, 10.-12. století

 

Gotika

Na přelomu 11. a 12. století se rodí písma lomená, pod vlivem dobového stylu nahrazující kruhový oblouk karolinského písma lomem podobným typickému lomu gotické architektury. Písaři objevují krásu zdobených majuskulí a ligatur v textu. (Právě v dekorativní majuskuli zůstane propojeno písmo kaligrafické s tištěným i po nástupu knihtisku.) V minuskách se formují základní znaky lomeného písma: jednobříšková forma a, lomí se dosud oblá kresba b, c, e, g, h, o p, q, zaostřují se tahy kolmých dříků i, m, n, r, u i tahy dlouhých dříků b, d, h, k, l, písmena se k sobě přibližují nebo se spojují, vystupuje kontrast silných vertikálních a slabých nevertikálních tahů (v tom hraje roli i psací náčiní – seříznuté pero).

 


Gotická majuskula, mladší forma, 14. století

 

Textura a rotunda

Během 13. a 14. století se dá vývoj gotického knižního písma dvěma cestami: země na sever od Alp užívají texturu, země na jih rotundu.

Textura (jinak také misálové písmo) existuje v mnoha modifikacích (jedna z nich – jak píše Muzika – „dosahuje dekorativního řádu jím popsané plochy; stejným, pravidelným rytmem osnovy tučných dříků a útku vyrovnaných řádků, jen nepatrně oživených krátkými přetahy dříků písmen b, d, f, g, h, k, l, p, q a ostrého s, jakož i příkrým protikladem černi písmové kresby a bílé barvy podkladu, vzbuzuje na první pohled dojem tkaniny“), většinou ji poznáme po hrotitých tvarech a zdůrazněné vertikalitě. (Existují i zajímavé variantní dvojice, vzdáleně připomínající rozdíl dnešních patkových a bezpatkových písem – textura s lomenými nožkami a textura bez nožek.) V polovině 15. století dospěla textura do vrcholné, formálně dokonalé podoby: stala se univerzálním písmem církevních textů, získala kaligrafickou variantu (z pera Albrechta Dürera) a byla zároveň i prvním tištěným písmem inkunábulí (Gutenbergovy i Costerovy prvotisky byly sázeny tzv. texturou čtvercovou: kolmé dříky měly na hlavě i patě na diagonálu postavené čtverce).

Rotunda, rozšířená zejména v Itálii, měla umírněnější lomení oblouků, široké proporce, dvojbříškové a, dříky ukončené rovně nebo prostým zahnutím.

 


Česká gotická diplomatická kurzíva, 13. století


Česká gotická diplomatická kurzíva, 14. století

 

Gotická kurziva

Od 13. století se utváří nespočetná skupina nových písem listin a notářských kanceláří, kterými se muselo psát úhledně a především rychle. Oběma požadavkům vycházejí gotické kurzivy vstříc zběžností duktu a snahou o propojování písmen mezi sebou. Poznáme je i podle dalších typických znaků: jednobříškového a, pod základní linii protažených dříků f a ostrého s, smyček nad některými znaky. Podobně jako je textura spojena s knihtiskem coby dobovým fenoménem, je gotická kurziva příznačná pro šířící se znalost čtení a psaní mimo církevní kruhy a v národních jazycích (což ovlivnily jak univerzity, tak i levnější náhrada pergamenu – papír).

 


Lettre batarde, 14.-15. století

 

Bastarda

Rozsáhlá a vnitřně složitě členitá skupina „kříženců“ gotické kurzivy s knižními písmy. Za upozornění stojí zejména tzv. česká bastarda, modifikované písmo z kanceláří Karla IV., rozpoznatelné podle dekorativního protahování tahů některých písmen, v paleografii nazývaného „sloní choboty“. Českou bastardou je psána většina staročeských literárních památek 15. století; byla jí vysázena krátce po roce 1468 první česky tištěná kniha, Trojánská kronika; z české bastardy vychází pozdně gotická bastarda (fraktura), na několik následujících století německé národní písmo…

 


Česká bastarda lomená, 15.-16. století

 

Schwabacher, švabach

Nejrozšířenější bastarda v 16. století, nazývaná poněkud posměšně „písmo renesančního měšťáka“. Švabachem potištěná stránka působila jasně a čitelně. Písmo má širší, oblejší duktus, jednobříškové a, ostře sbíhající dříky f a ostrého s, dolní křivka g není připojená k bříšku. Verzálky jsou méně zdobné a celkově čitelnější než u písem předcházejících období, ubylo také ligatur a zkratek. Pro Čechy má švabach jistě význam jako písmo tisků Jiřího Melantricha a zejména Kralické bible (v šesti dílech 1579–1594, titulní list je však vysázený frakturou). Zatímco v Německu sláva švabachu rychle povadla a od 17. století se používal spíš jen jako písmo pomocné, vyznačovací, v českých tiscích byl oblíbený do 18. století, v knížkách lidového čtení a laciných kramářských tiscích až do počátku století dvacátého.

 


Česká bastarda hrotitá, 15.-16. století

 

Fraktura

Vývojově poslední, zato zejména pro Němce důležitá tisková bastarda (nazývaná někdy prostě deutsch). Švabach se v sazbě často jevil jako široký, neúsporný; fraktura naopak byla úzká, úsporná, světlejší. Typickými znaky fraktury jsou ostré hroty o, vidlicovité zakončení b, h, k, l, čtvercové zakončení dříků malých liter (ne nepodobné textuře) a kaligrafické křivky („sloní choboty“ české bastardy). Kaligrafické rysy fraktury na konci 18. století ubral Johann Friedrich Unger v její klasicistické variantě. Vyznačování ve frakturním textu bylo prováděno nejčastěji švabachem (u latinských citátů antikvou) nebo proložením znaků; ojedinělý je případ frakturové kurzivy (Jochim Leu, 1548). Právě málo kontrastní vyznačování z písem gotického typu a jejich omezená použitelnost v moderní typografii vedly od poloviny 18. století k stále častějšímu volání po jejich opuštění. Fraktura však byla až příliš vnímána jako hodnota nacionální tradice, takže nakonec přežila dlouho do 20. století a byla v Německu zrušena teprve 1. září 1941 výnosem říšského ministerstva výchovy (coby „Schwabacher Judenletter“).

 

.


Wittenberská a hornorýnská bastarda tisková.

 

Proč nemá mít vlastenec frakturu?

Zatímco s počátkem renesance nabral v západní Evropě vývoj písma na obrátkách, lomená písma zůstala v gotice a kultura byla vyjadřována antikvou a italikou, měly české země smůlu, že byly pod vlivem německým, takže – alespoň pokud jde o písmo – zůstaly gotické až do 19. století. Je zajímavé, na co všechno se dokázali Češi vymlouvat, jen aby sami sebe ujistili, že jim lomená písma vyhovují. Prý tomu brání naše fonetika (tvrdili staří tiskaři). Prý tomu brání diakritika (Hus ji uzpůsobil pro lomené písmo). Prý tomu brání spřežky (sazba antikvou by byla neúsporná). Prý jsou důvody náboženské, politické, historické… Antikva zůstala vyhrazena jen pro knihy jinojazyčné nebo pro citáty latinské, italské či francouzské v textu vysázeném lomeným písmem. Přesto se našlo několik odvážlivců, kteří se o antikvu v české sazbě pokoušeli: několik pokusů najdeme v 16. století (např. v Gramatice české Optáta, Gzela a Philomata), v 18. století se objeví celá antikvou vysázená kniha (Nebeský budíček duše křesťanské, 1738: kuriózní je, že tiskař Václav Jan Tibély neměl háčky a tak místo nich vysadil tečky či dvojtečky). Až v 19. století však najdou podobné ojedinělé pokusy silné zázemí: vlastenecké hnutí. To přijme požadavek češtiny sázené antikvou jako jeden z bodů vlasteneckého programu. O „technologickou stránku věci“ se staral František Jan Tomsa: především hledal tiskaře, který by dokázal vysadit správně diakritická znaménka. Paradoxně neuspěl u českého tiskaře Krabata (ryl je totiž až dodatečně do matric), ale až u vídeňského písmolijce Mansfelda. Z jeho písem pak byl tištěn Nejedlého překlad Homéra (1802) i Jungmannova Slovesnost (1820). Formálně přivodilo konec lomeným písmům nařízení z roku 1852, aby se české učebnice sázely latinkou. Pokleslejší formy literatury (kalendáře, kramářské písně ap.) však byly tištěny lomenými písmy až do počátku 20. století.

 

Tabulka známějších novějších lomených písem

(převzato z Kavalec A.: Frakturseite, http://sweb.cz/antonin.kavalec/)

Asi od roku 1900 se začala písmům dávat jména, většinou podle jména navrhovatele (Koch-Fraktur podle Rudolfa Kocha), podle slévárny, kde se písma odlévala (Gursch-Fraktur), nebo podle nějaké významné osobnosti (Kleist-Fraktur podle Heinricha von Kleist).

název písma

navrženo roku

navrhl

Andreas-Schrift

1942–1948

Hans Kühne (1910–1961)

Breitkopf-Fraktur

1750

Johann Gottlob Imanuel Breitkopf (1719–1794)

Caslon-Gotisch

1760

William Caslon (1692–1766)

Claudius

1931–1937

Rudolf Koch (1876–1934)

Deutsche Kursiv

1909

Richard Ludwig

Deutsche Werkschrift

1934

Rudolf Koch (1876–1934)

Deutsche Zierschrift

1919–1921

Rudolf Koch (1876–1934)

Eckmann-Schrift

1900–1902

Otto Eckmann

Ehmcke-Schwabacher

1920

Fritz Helmut Ehmcke (1878–1965)

Eisenacher Fraktur

1994

Christian Spremberg (1956)

Fette Gotisch

1893

Hausschnitt

Fichte-Fraktur

1934–1939

Walter Tiemann (1876–1951)

Frühling

1913–1914

Rudolf Koch (1876–1934)

Gilgengart

1938

Hermann Zapf (1918)

Kleist-Fraktur

1928

Walter Tiemann (1876–1951)

Koch-Fraktur

1910–1921

Rudolf Koch (1876–1934)

Lincoln-Gotisch

1907

Morris Fuller Benton

Maximilian

1926

Rudolf Koch (1876–1934)

Normal-Fraktur

1913–1914

Rudolf Koch (1876–1934)

Offenbacher Schwabacher

1926

Rudolf Koch (1876–1934)

Peter-Jessen-Schrift

1899–1900

Rudolf Koch

Post-Fraktur

1935–1940

Herbert Post (1903–1978)

Rhapsodie

1951

Ilse Schüle (1903–1997)

Straßburg

1926

Hausschnitt der H. Berthold AG

Tannenberg

1933–1935

Emil Mayer (1898–1983)

Thannhaeuser-Fraktur

1937

Herbert Thannhaeuser (1898–1963)

Unger-Fraktur

1794

Johann Friedrich Unger (1750–1804)

Walbaum-Fraktur

1800

J. G. Justus Erich Walbaum (1768–1837)

Wallau

1924–1936

Rudolf Koch (1876–1934)

Wartburg-Fraktur

1998

Christian Spremberg

Weißgotisch

1936–1937

Emil Rudolf Weiß (1875–1942)

Wilhelm-Klingspor-Schrift

1920–1926

Rudolf Koch (1876–1934)

Zentenar-Fraktur

1937–1938

Friedrich Hermann Ernst Schneidler (1882–1956)

 

Literatura

Blažej B.: Grafická úprava tiskovin, 1990
kol.: Dějiny české literatury II, 1960
kol.: Písmo ve výtvarné výchově, 1985
Krása J.: České iluminované rukopisy 13.–16. století, 1990
Kyas V.: Česká bible v dějinách národního písemnictví, 1997
Muzika F.: Krásné písmo ve vývoji latinky I–II, 1962–19632
www.typo.cz/_pismo/pis-klas-klas.html
http://sweb.cz/antonin.kavalec
http://fraktur.de/

http://bfds.de/

 

Článek vyšel v časopise TYPO.12.