Restaurování uměleckořemeslných děl z papíru a pergamenu – 3. část

1318

V předchozích dvou dílech článku o restaurování uměleckořemeslných děl z papíru a pergamenu jsme věnovali pozornost restaurování historických listin a dokumentů psaných na pergamenu nebo papíru, případně tištěných na papíru. V této závěrečné třetí části se zaměříme na restaurování historických knih a jejich vazeb.

 

Restaurování historických knih

Historické listiny a dokumenty jsou z hlediska restaurování na první pohled jednodušším objektem. Podstatně složitějším procesem je restaurování historických knižních vazeb, protože u těch je třeba provádět restaurátorské zásahy nejenom na papírových dvojlistech, ze kterých je ušit knižní blok, ale také na vlastní vazbě knihy a jejích deskách. Znovu je nutné připomenout, že těžiště ochrany musí být především v preventivní péči a správném uložení artefaktů.

Jak už bylo zmíněno v úvodním dílu našeho seriálu o restaurování, před zahájením restaurování jakéhokoliv předmětu musí restaurátor provést restaurátorský průzkum a stanovit restaurátorský záměr, který dá schválit zadavateli restaurování, aby se mohl seznámit se zásahy, které restaurátor navrhuje, a co je možné a co nemožné udělat z hlediska potřebných oprav. Na základě těchto údajů potom zadavatel dává restaurátorovi souhlas s provedením příslušných prací. To samozřejmě bezezbytku platí také u knih. Zdůraznit je ještě třeba také povinnost pořízení fotodokumentace před zahájením restaurování, v jeho průběhu a konečného výsledku po ukončení prací. I zde samozřejmě platí, že restaurátorský a konzervátorský zásah musí být proveden jen do té míry, aby byly zastaveny nebo zpomaleny degradační procesy, ale aby v žádném případě nedošlo k narušení integrity knižní vazby. Aby tedy vše proběhlo v souladu s etickým kodexem a historickou hodnotou artefaktu. U knižních vazeb je pořizování této fotodokumentace trochu komplikovanější než u listin, protože kniha musí být vyfotografována ze všech možných úhlů. To znamená, že musí být pořízeny fotografie její přední i zadní strany, desek, hřbetu, musí být udělány záběry od hřbetu i od přední ořízky, dále přední i zadní předsádky a samozřejmě i detaily jednotlivých poškození. Na snímcích pořízených po ukončení restaurování by mělo být na první pohled patrné, k jakým zásahům na knize došlo.

Když restaurátor vypracuje restaurátorský záměr a zadavatel jej schválí, měl by se k tomuto záměru v ideálním případě vyjádřit také chemik, který posoudí restaurátorský záměr z hlediska použitých materiálů a chemických prostředků navržených pro použití při restaurování.

Existují dvě možnosti restaurování knižních vazeb – buď takzvané restaurování „in situ“, nebo komplexní restaurátorský zásah. Restaurování „in situ“ znamená, že opravy probíhají bez demontáže knižního bloku na jednotlivé složky a následně dvoulisty. Při použití tohoto způsobu dochází pouze k částečné demontáži knihy, nebo k oddělení knižního bloku od desek. V případě použití druhého způsobu, tedy komplexního restaurátorského zásahu, je knižní blok demontován na jednotlivé složky a dvoulisty, takže vazba je úplně rozebrána. Volba jednoho z těchto dvou způsobů závisí na míře poškození knihy a samozřejmě také na její historické hodnotě. To v některých případech není zcela jednoznačné, protože někdy je vzácnější knižní blok a v jiných případech naopak knižní vazba. Při rozhodování o způsobu restaurování je proto kromě míry poškození důležitá také identita příslušného artefaktu. To znamená, že restaurátor by se měl v maximální možné míře snažit tuto identitu zachovat. Jeho zásah by měl (s ohledem na míru poškození) být co možná nejmenší, avšak adekvátní tomu, aby kniha byla zachována a zůstala funkční.

 


Poškozená historická kniha připravená k restaurování

 

Základním faktorem, který ho vede k volbě vhodného způsobu restaurování, je takzvaný vazební neboli konstrukční systém. Pokud je šití, jako základní vazební systém knižního bloku, v dobrém stavu, to znamená, že nejsou poškozeny hřbetní části složek třeba od červotoče nebo nejsou napadeny plísní do té míry, že dochází k úbytku papírové podložky, a naopak jsou v knižním bloku pouze uvolněné jednotlivé listy nebo motouz, kterým je blok svázán, je prasklý, tak je obvykle možné všechny tyto závady opravit v rámci „in situ“ restaurování. Při tomto způsobu je dokonce možné provést i dolévání papírové podložky, když například chybí rohy některých listů, nebo dokonce i určitá místa v jejich ploše. To všechno je možné opravit, aniž by bylo nutné knižní blok rozebrat. Když se ale jedná o značné poškození knižního bloku, tedy když je blok do značné míry poškozen korozí inkoustu, plísní či degradací papírové podložky, potom je třeba přistoupit ke komplexnímu restaurátorskému zásahu. Mohlo by se zdát, že v případech, kdy je restaurování jednodušší, protože není třeba knižní blok rozebírat, je práce restaurátora snadnější, ale opak je pravdou. Restaurování v „in situ“ je mnohdy mnohem náročnější, protože restaurátor nemá takový prostor k manipulaci s listy knihy, jako když jsou od sebe odděleny.

Při komplexním restaurátorském zásahu jsou z knižní vazby sejmuty předsádky, knižní blok je oddělen od desek, demontován na jednotlivé složky a následně na dvoulisty. Ještě před tím, než je tato demontáž zahájena, musí v každém případě proběhnout kontrola číslování jednotlivých stran knihy. Jedná se o úkon, který je velice důležitý a musí být proveden pečlivě, aby i v případech, kdy restaurátor zjistí, že kniha je bez výhrady signována, tužkou provedl nové číslování v levém spodním rohu listů malými číslicemi, které potom v restaurované knize zůstávají. Dělá se to z toho důvodu, že u starých, nejčastěji barokních tisků se velice často stává, že jsou v nich chyby v číslování stran, jsou zaměňovány podobné číslice (5 s 8, 3 s 8), a v některých případech dokonce dochází k rozdílům i několika desítek stran. Dalším důvodem je skutečnost, že v knižním bloku mohou některé listy chybět, což se stává zejména u matrik, a dokonce se může stát, že tyto listy v knize nebyly ani v době, kdy byla vytištěna a svázána. Proto je třeba provést kontrolní číslování stran a všechny závady a rozdíly zaznamenat do restaurátorské zprávy, aby bylo zřejmé, že ke ztrátě listů nedošlo v průběhu restaurování.

Po provedení kontroly číslování stran (paginace) může restaurátor přistoupit k mechanickému suchému čištění. To se obvykle provádí ve dvou fázích. První z nich je hrubší čištění, které může restaurátor provést už v průběhu kontroly paginace a spočívá v tom, že hrubším štětečkem je vymetán prach a špína, jež se uchytily ve hřbetní části knižních složek. Mnohdy je možné tam najít jehly, mouchy, písek, slámu či třeba vylisované rostliny, případně založené obrázky. Všechny tyto předměty, které v knize najde, ale do knihy zjevně nepatří, restaurátor uloží do obálek nebo pytlíčků, které potom jsou součástí restaurovaného objektu uloženého do ochranného pouzdra, protože vše, co je v knize nalezeno, je vlastně součástí jisté historické informace.

 


Ukázka doplnění chybějících částí jednotlivých stran papírovou podložkou v ručně psané knize

 

Po hrubém čištění dochází k demontáži knižního bloku na jednotlivé dvoulisty a začíná druhá, jemnější fáze čištění, které spočívá v čištění stran jednotlivých dvoulistů. Používány jsou různé speciální gumy na čištění při restaurování nebo tzv. měkké pryže. Je na restaurátorovi, aby s ohledem na druh a míru poškození vyhodnotil, jaký typ jemného čištění a čisticího prostředku může zvolit. Když se například jedná o knihu, která je napadena plísní, není možné ji gumovat, aby se její listy nerozpadly.

Po ukončení suchého čištění následují zkoušky rozpustnosti použitých inkoustů a tiskových barev a potom dochází k měření pH papírové podložky. Když se v knize vyskytují kolorované ilustrace, je třeba zjistit, jestli nebude docházet v průběhu mokrého čištění k rozpouštění pigmentů barev použitých na kolorování. Ze zkušeností vyplývá, že čím jsou použité pigmenty starší, tím jsou trvanlivější. Pokud je zjištěno, že by k nějakému rozpouštění mohlo dojít, je tyto nakreslené nebo natištěné ilustrace třeba zafixovat. Fixativa, která jsou při restaurování používána, se dělí na ta, která je třeba odstranit, a na ta, která sublimují, takže časem dojde k jejich samovolnému odpaření. Se sublimujícími fixativy žádné problémy prakticky nejsou, snad pouze s tím, že k jejich sublimaci dochází při nízkých teplotách, a tak je třeba mokré čištění provést ihned po jejich zaschnutí. Naopak fixativa s trvanlivostí až do odstranění jsou ředitelná alkoholy, takže fixování musí přesně sledovat pouze obrysy fixovaných objektů, aby nedošlo také k zafixování špíny na ploše papíru okolo nich. Po ukončení mokrého čištění je nutné tato fixativa odstranit, protože při jejich aplikaci dochází ke změně povrchového napětí papíru na místech, kde je fixativum naneseno, takže by mohlo dojít k lámání papírové podložky. Samozřejmě pokud je to možné, restaurátoři používají v současnosti především fixativa, která se odstraňovat nemusí. Nejenom proto, že nemají následně práci s jejich odstraňováním, ale zejména z toho důvodu, že tato fixativa mají svým způsobem lepší vlastnosti a adhezi.

Po zafixování ilustrací následuje měření pH, aby se zjistilo, jestli je nutné provést neutralizaci papírové podložky. Pokud u ručního papíru neklesne pH pod hodnotu 5–5,5, tak jej není třeba neutralizovat. U strojního papíru je téměř vždy nutné neutralizaci provést. Podstatnou surovinou pro výrobu strojního papíru je dřevovina s obsahem ligninu, který způsobuje žloutnutí a křehne. V naprosté většině je strojní papír kyselý, jeho pH je často pod hodnotou 4. Oříškem pro restaurátory proto jsou hlavně periodika a tisky z 19. století.

 


Ukázka doplnění chybějících částí jednotlivých stran papírovou podložkou v tištěné knize

 

Aby došlo k dalšímu uvolnění špíny v knize, mělo by pak následovat čištění mokré. Provádí se v teplé destilované vodě, někdy s přídavkem neutrálních mýdelnatých složek, například Spolaponu AOS 146 nebo benátského mýdla. Jednotlivé mokré procesy jsou pochopitelně voleny s ohledem na kvalitu papíru a rozpustnost inkoustů či tiskových barev. K odstraňování mastnoty se používají různá organická rozpouštědla, jako je benzin, etylalkohol nebo perchloretylen. Druh rozpouštědla je třeba předem vyzkoušet, aby při čištění nedošlo k poškození papíru nebo potisku. Velice často se restaurátoři v knihách setkávají také se skvrnami od rzi. Na odstraňování koroze je dnes používána kyselina šťavelová (3–5% roztok). Není sice zcela ideálním prostředkem, ale na odstraňování rzi z papíru nebylo zatím nic lepšího nalezeno. Tyto typy čištění jsou samozřejmě prováděny lokálně na podložce z filtračního papíru nebo nějaké savé textilie. Když čištěný papír začne na povrchu „chlupatět“, je třeba operaci ukončit, aby nedošlo k jeho poškození. Pokud už koroze papírovou podložku degradovala do té míry, že by při čištění mohlo dojít k vypadnutí většího kusu, je lépe oblast koroze, pokud není příliš velká a část neobsahuje text, zcela odstranit a doplnit chybějící část dolitím. Někdy se podaří tyto skvrny vyčistit zcela, jindy na papíru ještě určité náznaky koroze zůstanou. Po odstranění rezavých skvrn je třeba papír vykoupat v roztoku hydroxidu sodného, který použitou kyselinu neutralizuje, a potom ještě vyprat ve studené vodě. Tyto uvedené procesy patří při mokrém čištění knih mezi základní.

Po ukončení čištění je možné přistoupit k opravám mechanicky poškozených míst v knižním bloku, mezi které patří trhliny, ztráty papírové podložky atd. Celý restaurovaný knižní blok by měl být opraven jednou metodou. K opravám trhlin jsou používány proužky japonského papíru s nízkou plošnou hmotností, které nejsou stříhány, ale trhány, protože po roztržení si tento papír zachovává dlouhá vlákna. Tento papír si restaurátor může s ohledem na barvu originální papírové podložky vhodnými barvivy dobarvit. Pro nahrazování úbytků plochy papírové podložky může být zvolena buď metoda doplňování analogickým papírem postupným vrstvením jednotlivých záplat na sebe, nebo metoda dolévání papíru. Je ovšem třeba, aby je restaurátor nestřídal a zvolil pouze jednu z těchto metod pro opravy celého knižního bloku. Pokud je papírová podložka opravována metodou záplatování analogickým papírem, je třeba ještě před zahájením opravy poškozeným míst naklížit papír půlprocentním roztokem Tylosy MH 300. Když jsou chybějící místa nahrazována doléváním, je klížení prováděno až po jeho ukončení, protože roztok dolévané papíroviny by klížidlo vyplavil. Při opravování trhlin či záplatování je možné jako lepidlo použít Tylosu MH 4000 nebo také klasický pšeničný škrob, který ale musí být desinfikován.

Občas dochází k tomu, že knižní blok je poškozen v jednom místě v celé své tloušťce, případně je ohořelý, takže doplňované části jednotlivých listů jsou na jednom místě na sobě. V tom případě je třeba, aby jednotlivé listy nebyly doplňovány na celou původní tloušťku, ale aby doplněná místa měla tloušťku o mikromilimetry menší, jinak by v tomto místě docházelo k „nabývání“ celého bloku. Pokud se restaurátor setká s dříve provedenými opravami, například doplněnými záplatami, které se v průběhu mokrého procesu čištění uvolní, tak je musí znovu přilepit na původní místo. Může je ale v případě potřeby upravit, například co se týká tloušťky, aby v opraveném knižním bloku nerušily.

 


Ukázka restaurovaných tuhých desek historické knižní vazby

 

Opravené, vysušené a vylisované dvoulisty jsou potom znovu zkompletovány do knižních složek a ty následně sneseny do kompletu knižního bloku, který je tak připraven k novému sešití. Před provedením této operace je však třeba provést opravu přední a zadní předsádky. Historické knižní vazby jsou nejčastěji poškozeny v drážkách, protože drážky v hřbetní části knihy jsou jejími nejvíce namáhanými částmi. V minulosti byly poškozené předsádky nahrazovány zcela novými, ale současná filosofie restaurování vede k tomu, aby v knize bylo zachováno co nejvíce jejích původních částí. Pokud je to tedy jenom trochu možné, aby zůstalo zachováno alespoň torzo původní přední a zadní předsádky, tak restaurátor doplní jejich chybějící části a celoplošně je zpevní materiálem s větší tloušťkou a opět je použije při zhotovení knižní vazby.

Šití knižního bloku se provádí v místech původního šití, a to i v případech, že původní šití bylo trochu křivé. Zkrátka vše musí zůstal zachováno tak, jak to bylo u původní vazby. Práce knihaře je trochu odlišná od práce restaurátora, a proto restaurátor by měl knihu svázat i s těmi drobnými chybami, které původně měla, s tím, že tyto chyby neohrožují její funkčnost a další životnost. Pokud byla kniha původně ušita na pravé vazy, nenastávají žádné problémy. Pokud však byla šita na zapuštěné motouzy, tak je lepší ji znovu ušít na roztřepený konopný motouz. Když je totiž tento motouz roztřepený, tak trochu připomíná tkaloun a hřbety knižních složek chrání. Historický papír, i když je restaurovaný a jeho vlastnosti tím byly vylepšeny, už nemá svoji původní mechanickou pevnost a je lepší knižní blok tímto způsobem ještě dále chránit.

Původní místa šití, tloušťka použitých nití a jejich barva tedy musí být při restaurování dodrženy. Pokud byl knižní blok opatřen kapitálkem, až do 19. století se jednalo o kapitálek ručně šitý. V případě, že se oba proužky tohoto kapitálku dochovaly, je třeba je očistit, opravit a přilepit zpátky do hlavy a nohou hřbetu knižního bloku. Pokud se zachoval kapitálek pouze jeden, provede se rekonstrukce a opětovné přilepení této zachované části, nedochovaná část nahrazována není.

Poté následuje zaklížení a přelepení hřbetu knižního bloku. U restaurovaných knih se nezalepuje první a poslední složka z důvodu ochrany papíru, protože u těchto složek dochází k vytváření ostré hrany při otevírání knihy, a vzhledem k tomu, že historický papír už nemá potřebnou pružnost, je třeba zabránit jeho možnému lámání. Touto operací je restaurování knižního bloku v podstatě ukončeno.

Přířezy tvořící tuhé desky historických knih mohou být buď dřevěné, nebo lepenkové. Knižní desky s použitím lepenkových přířezů začaly být v naprosté většině vyráběny až kolem roku 1600. Desky s dřevěnými přířezy byly po tomto datu používány už pouze na církevní knihy, u nichž zůstala technologie výroby jejich vazby stále poplatná vazbám gotickým a renesančním. Pro „běžnou“ knižní produkci už byly používány desky lepenkové.

 


Při restaurování historické knihy jsou doplňovány i chybějící části původních předsádek

 

V minulosti byly poškozené lepenkové přířezy desek historických vazeb nahrazovány lepenkou novou, pokud možno neutrálního charakteru. V současnosti je ale možné restaurovat i poškozené lepenkové přířezy, protože jejich chybějící části lze doplnit podobným způsobem, jaký je používán u papíru. K doplňování se používá papírovina s větším obsahem Tylosy jako lepidla, v podstatě se jedná o jakýsi papírový tmel. Tímto tmelem je lepenkový přířez doplněn a po vyschnutí a vylisování je možné jej vybrousit smirkovým papírem na původní tvar a formát. Pokud se jedná o lepenkové přířezy vyrobené kašírováním listů papíru, ať už rukopisně popsaných, nebo potištěných, tak je takový přířez rozebrán na jednotlivé vrstvy. Restaurátor tyto listiny opraví a předá k identifikaci kunsthistorikovi, který zjistí, zda neobsahují nějakou zajímavou informaci. Když tomu tak není, může je restaurátor znovu použít k výrobě repliky původního přířezu. Ve většině případů jsou však při restaurování historické vazby knižní desky vyrobeny z nových přířezů neutrální lepenky a tyto nalezené listiny z původních přířezů desek jsou přiloženy do ochranného pouzdra zrestaurované vazby.

Při restaurování potahových vazebních usní, samozřejmě opět s ohledem na míru jejich poškození, má restaurátor znovu několik možností. Pokud je useň poškozena na nejběžnějších místech, tedy především v drážce, nebo jsou „ošoupané“ rohy, případně prodřené hrany desek, tak je možné ji opatrně skalpelem nadzvednout a novou vytenčenou vazební usní přibližně stejné barvy se původní potah podloží. Jestliže je ale vazební useň v takovém stavu, že by takováto záplata nestačila, je třeba její zbytky sejmout z celé plochy knižních desek a desky potáhnout novou vazební usní. Fragmenty původního potahu desek se mechanicky z rubové strany vyčistí, odstraní se z nich zbytky lepenky a klihu tak, aby useň byla tenká, ošetří se i z lícové strany a potom jsou aplikovány zpět na svá původní místa na nový potah knižních desek. Třetí možností je pak případ, kdy se vazební useň nachází už ve velmi pokročilém stádiu degradace, to znamená, že dochází k úplnému šupinkovatění kůže a na jejím povrchu jsou vytvořeny ostrůvky a krusty. V takovém případě se vazební useň sejme, zhotoví se maketa ve velikosti původní knihy, která se původní kůží se obalí a je přiložena do ochranného pouzdra.

Zdobení knižních desek zrestaurované vazby se nedoplňuje, stejně jako se nedoplňuje chybějící text na stránkách jejího knižního bloku. Na dokončení vazby jsou používána pouze přírodní lepidla, tedy škrob a klih, nikoliv lepidla syntetická. Při poškození dřevěných desek, pokud se jedná o drobné úlomky rohů, mechanická poškození v ploše či praskliny, se opravy provádějí rovněž dotmelením směsí prosátých bukových pilin s klihem. Při velké ztrátě je někdy nutné část desky doplnit novým identickým dřevem. Při dokončování knižní vazby se nejprve podlepí předsádky. To je jedním z nejobtížnějších úkolů při restaurování knih vzhledem k tomu, že pokud jsou předsádky doplněny a opraveny, nemají už svou původní pevnost, a tak mohou při klasickém nalepení okamžitě prasknout. Proto je třeba restaurované knižní vazby podlepovat otevřené a předsádky do drážky doslova vtlačit. Mechanicky je tak vytvořen prostor, který umožní, aby se předsádka nemusela příliš napínat.

Následně se vyrobí ochranné pouzdro na zrestaurovanou historickou vazbu, čímž vlastní restaurování knihy v podstatě končí. Restaurátor musí ještě vypracovat restaurátorskou zprávu s přehledem všech provedených analýz a restaurátorský zásah, ve kterém by měl být podrobně uveden výčet všech zásahů, které byly při restaurování knihy provedeny. Seřazeny by měly být chronologicky s uvedením všech použitých materiálů, chemikálií a lepidel.

 

Pro Svět tisku připravil Ivan Doležal